LIGHTNING GLOVE: RAVING PEACOCKS TAIL (2013)



New tape by Lightning Glove out now on Gnod's Tesla Tapes label. Hailing from what seems a vibrant scene in Czech Rep ,LG's debut cassette "Fantasmagorie Interiéru" is an all killer no filler assault and in parts scary as hell. Raving Peacocks Tail takes it further, beats and basslines that pull so hard on each other they tear the listener in two, no fat or waste to be found. Vocals that penetrate and with each listen become more poignant but never interfere with the music. This is not music for entertainment ,this music is a call to arms."

http://teslatapes.bandcamp.com

Release party will take place in Isslington Mill, Manchester, UK, on 5th July. Gesamtkunstwerk4 lands with a sick double header from the twisted spools of the awesome Opal Tapes and Tesla Tapes - 4 live acts Basic House, Rejections, Druss & Dwellings & Negra Branca, Lightning Glove, and Gesamtkunstwerk DJs.

FORLORN DUB



And who does not know the Mystery to come; who has not brooded over the past; who does not know what will befall him; who has not yet saved his life from the Mystery to come--
(Jinak oOoOO /"oh"/ vydává novou desku Without Your Love na tureckém labelu Nihjgt Feelings, streamuje ji právě Pitchfork http://pitchfork.com/advance/144-without-your-love.)

Jeho spontánní improvizace občas skrz smyčky a patinu šumu končí v rozvazbených vlnách nebo střídmých ozvěnách prázdnoty


Rčení „být papežštější než papež“ nemá obvykle pozitivní konotace. V případě belgičana Brama Devense (aka Ignatze) jde však v jeho vztahu k blues o jednoznačnou výjimku, marně byste dneska hledali poctivějšího hudebníka, který blues dokonale ztělesňuje v jeho dřevní, zašlé podobě. Sem tam se v souvislosti s ním skloňuje Jandek, ale Ignatz je úplně jinde, avšak klidně taky ve škatulce outsider folku. Jeho spontánní improvizace občas skrz smyčky a patinu šumu končí v rozvazbených vlnách nebo střídmých ozvěnách prázdnoty, čímž může připomenout kytaristu Lorena Connorse, i s jeho extrémní naléhavostí, kterou ale uslyšíte jen tehdy, když budete skutečně naslouchat. Ignatzovy řadovky, to jsou ale většinou prosté skladby z dob dnes známých spíš už jen z vybledlých fotografií, nejinak je tomu u páté Can I Go Home Now?, která právě vyšla 3.6. u finských Fonal Records. Ti se tak zařadí po boku labelů jako K-RAA-K, Conspiracy, Celebrate Psi Phenomenon, Not Not Fun, Staalplaat (Mort Aux Vaches) a mnoha dalších, kde Ignatzovy nahrávky vyšly. Je to už pět let, kdy u nás Ignatz zahrál s LSD March (pokud nepočítáme jeho návštěvu v rámci kolektivu Sylvester Anfang), dneska se opět objeví sólové v pražském klubu K4 po boku Innercity, Rouilleux (nakonec v plné sestavě) a Strangers in the City.





SMRT RAVEU



"Britský zákon o trestním soudnictví a veřejném pořádku, který v polovině devadesátých let ukončil období raveových free parties, definoval žánr jako „hudbu obsahující zvuky vyznačující se zcela či převážně emisí posloupnosti repetitivních úderů“. Šlo ovšem o víc. Tato subkultura, zaplňující od konce osmdesátých let prostor, který se mocenské elity thatcherovské Británie snažily potlačit, je sice mrtvá, v ozvucích ale doznívá dodnes. Nad její mrtvolou nemá smysl truchlit, každá subkultura po čase ztrácí svoji platnost. Ovšem v době, které podobně masová scéna s vizí do široka otevřeného svobodného prostoru palčivě schází, tyto ozvuky znějí melancholicky a inspirativně zároveň," tak uvádí Ádvojka své nové číslo věnované posmrtnému životu rave kultury, které vychází právě dnes.

Ochutnávka zde: Odliv druhého léta lásky (A2 13/13)




TH@T KID WHO WANTS TO BE ALONE





Bones aka Th@ Kid pomalu ale jistě v roce 2013 přebírá místo na vrcholu rapového undergroundu. Patřičný respekt si zasloužil díky své pracovitosti - daří se mu vydávat nové a nové kvalitní mixtapes co dva měsíce. Jak už se několikrát prokázalo, mladí MCs dokážou využít výhod internetu ve svůj prospěch. Vydáváním free download mixtapes jim pomáhá rychle se propracovat do povědomí posluchačů, roste jejich vliv a dveře k rapové kariéře se jim tak velice rychle otevírají. Tohle je nová škola rapu, která snadno překonává všechna očekávání. Bonesovou výhodou je i to, že k trackům dělá i vlastní videoklipy, které se okamžitě objevují na jeho youtube kanálu. Nápaditá je jejich zvláštní VHS home-movie estetika zrnitého obrazu, přecházejícího z černobílé do barevné, střídání rewind-forward-pause záběrů a jejich zrychlování-zpomalování v souladu s rytmem tracku. V klipech působí jako přízrak, který se zjevuje a mizí v rychlém střihu, hypnotizující kameru skelným, znepokojujícím pohledem, nejčastěji v podřepu. Featuringy, kde se objevuje třeba Slim Guerilla, nebo Eddy Baker, krásně zvýrazňují exkluzivitu Bonesova rapového projevu. Jeho hlas je těžký, nabouraný, táhnoucí se v pomalém tempu, jako když je člověk tak sjetý skérem, že už skoro ani nemůže mluvit. Na mixtape Creep několikrát střídá rapovou polohu s melodickým zpěvem a výsledek je snad i lepší, než jeho rapová výplň. Už úvodní skladba Air překvapí svým srdceryvným nádechem, zatímco ve WhiteNoise už lavíruje mezi rapem a zpěvem : „nemám peníze, nemám kundy, ale vím jaké jsou / Nemám rád děvky, protože furt melou / Nechci bejt slavný, protože tě ta čubka vždycky jenom sejme“. Text je obykle prodchnutý nihilistickým postojem ve stylu „nech mě na pokoji, chci bejt sám“, nebo jak se objevuje v textu k singleu Ryüketsu No Gaun : „Nesnažím se být tvým oblíbencem / byl bych radši, kdybys mě nesnášel“. Pozice bělocha v žánru, v němž dominují především afroameričtí MCs, je obvykle složitější, ale Bones se díky svému nezpochybnitelnému talentu rychle prosadil. V tracku Ryüketsu No Gaun sice rapuje : „nezáleží na tom, co řeknu / moje kůže je bílá, takže mě vždy budou nenávidět“, ale jde spíše o další z projevů jeho zakořeněného nihilismu. Creep obsahuje jak styl skladeb na jaký jsme od Bonese zvyklý už z předešlých mixtapes jako 1MilionBlunts, nebo LivingLegend, tak i jejich hutnější podobu s kytarovými samples. V takových momentech se do mysli vkrádá představa Kurta Cobaina, který přežil sebevraždu a ve své produkci teď pokračuje v hiphopovém undergroundu. Mixtape Creep si můžete stáhnout na webových stránkách http://www.teamsesh.com/creep.zip








TT křtí Eden v K4


Tachycardia Theater je nové dítě pražské hudební scény, které stojí za to pozorně sledovat. Jeho první koncert proběhl v intimním prostoru galerie Berlínský Model, kde doprovázel Superskin. Stísněný prostor je ideální místo pro delikátní ambientní zvuky táhnoucí se z jeho debutového free download EP Eden. Posluchač je tak nalepený přímo na tepně jeho pozvolných zvukových variací. Eden obsahuje celkem sedm instrumentálních skladeb. Úvodní skladba může být povědomá těm, kteří narazili na lednovou kompilaci hudebního publicisty Ondřeje Hlaváče Czech!, jelikož právě tam se Awekening of Nebula objevila poprvé. Ostatní věci už jsou zcela čerstvé. Dan popisuje svoji tvorbu jako výlet do mihotavých krajin Vesmíru. Podle mě je dějištěm alba spíše uzavřený, singulární prostor jeho duše, který se rozpíná jen těsně přes okraj, aby se zase stáhl zpět do hutného středu jeho vlastního mikrokosmu. Vedle práce s efekty a elektronickými instrumenty, experimentuje TT s flétnou, klarinetem či saxofonem, jehož jemné melodie vystupují v nejlepším momentě EP, skladbě Rusalka, kde v pozadí cítíme ozvěny tvorby Badalamentiho. Zasněná rozpustilost skladby zavede posluchače do tajemného lesa, možná až k jezírku. Album je ideální volbou k poslechu v momentech, kdy si naše mysl libuje ve své uzavřenosti - jako je líné ráno, zasmušilé odpoledne, nebo nostalgický večer. Debutové EP Eden si můžete stáhnout zadarmo na stránkách hudebního blogu pornocolaps a taky se přijít podívat na jeho křest, který proběhne v neděli 16.6 v prostoru K4 v průběhu dalšího ze série DJ sessions dvojice Dan Machill (TT) a Ondřej Hlaváč.

TRAP MUSIC - JE HIP-HOP V PASTI?

2 Chainz ve videoklipu k singlu Crack

Ačkoliv u nás se žánr trap music – s výjimkou ozvuků v současné tvorbě rappera Hugo Toxxxe – zatím příliš neprosadil, situace se může brzy změnit. Původně hiphopový subžánr totiž už nějakou dobu infiltruje do taneční hudby, ovládá významnou část klubové scény ve Spojených státech a jeho obliba se stává globální.


Trap music, další z bezpočtu hudebních mánií, naši zemi spíše míjí. Domácí publikum potřebuje trochu času, než podlehne novému žánru, který se do místních médií dostal nejprve v té nejhorší možné podobě celosvětově proslulé šarády Harlem Shake, založené na pouličním natáčení hromadných tanečních kreací ke stejnojmenné skladbě. Tato móda popudila nejen fanoušky trap music, ale i obyvatele Harlemu, s jejichž domovinou se videa zachycující taneční skeče asociovala. Jaké však byly počátky tohoto žánru, který má šanci stát se nejčastěji hranou klubovou hudbou?

Jako džus, násilí a rock
Začátkem devadesátých let se na jižanský hip hop shlíželo z vysoka. Jižanská rapová komunita se uzavřela do sebe a dále nenápadně rozvíjela svou specifickou produkci. Se svým hudebním stylem, který si získal celonárodní pozornost až mnohem později, přišla nejprve Atlanta. Subžánr, který vyrostl z miamské bass music a neworleanského bounce, je známý jako crunk. Jeho největšími popularizátory v druhé polovině devadesátých let byli Outkast s deskou ATLiens a Lil Jon  (1996). Název žánru odkazuje k mnohému, čím tento styl přitahoval své fanoušky. Pochází ze slangového slova, které se běžně používalo ve spojitosti s party nabitou energií. Později se však tento termín asocioval spíše s energy drinkem Crunk Juice, běžně míchaným s alkoholem. Jeho popularita byla ohromná a drink brzy získal mediální obraz nebezpečného produktu, který stojí za narůstající kriminalitou a násilím mezi mladistvými. Nápoj každopádně v člověku dokázal vyburcovat potřebnou energii, kterou mohl rozproudit během koncertu.
Typickým prvkem crunku je masivní basová linka, repetitivní syntezátor, rychlý rytmus drum machine a vokál ve stylu neworleanského call and response. MC zde hraje spíše roli dalšího instrumentu – stimulantu nepříčetnosti otevírajícího temnou stránku posluchače, do níž se pak snadno vpijí oplzlosti a pocit, že dokáže všechno, co ho zrovna napadne. „Crunk je něco podobného jako punk a rock. Má v sobě energii, kterou tě nabije. Je stvořen k tomu, aby tě napumpoval a odstartoval party,“ říká v jednom z interview rapper Lil Jon.

Adrenalin v krvi
Trap vyrostl na vlně crunku a jeho podoba se od něj příliš neliší. Charakteristickým instrumentem trap music je drum machine Roland TR-808, který dokáže vyprodukovat potřebné tvrdé subbasy i zrychlené vysoké údery, tedy vše, co dělá trap tak přitažlivým. Důraz na repetitivnost tento styl lehce připodobňuje dubu, strukturou beatu se zase blíží dubstepu. Tento styl v sobě prostě kombinuje spoustu prvků, které známe z jiných tanečních žánrů, přičemž maximalizuje svou energičnost. Proč ale past (trap)? Žánrové pojmenování vysvětluje jeden z nejznámějších trapových producentů DJ Scream: „Pojem pochází z ulice. Pokud jste žili na ulici, čemuž se často nešlo vyhnout, pak jste prodávali fet, užívali jste fet a v ten moment jste věděli, že jste v pasti. Jednoho dne vás prostě čekalo to, že na vás někdo začne střílet na ulici, váš nejhorší nepřítel nebo nejlepší kamarád si pro vás, z důvodů plynoucích z prodávání drog, přijdou... Prostě jste v pasti.“
Na žánr poprvé ve větším měřítku upozornilo komerčně úspěšné album Trap Muzik (2003) od amerického rappera T. I. V tomto období, kdy trap stále ještě stál mimo hlavní hudební proudy, dominovaly skupiny a dodnes oslavované legendy jako Triple 6 Mafia, The Project Pat, UGK a později Brick Squad, který tvoří OJ Da Juiceman, Waka Flocka a Gucci Mane. Další vlna zájmu o trap music se pojí s producentem Lexem Lugerem. Jeho kouzlo spočívalo zejména v práci se samply, které jsou jednoduché a repetitivní a vytvářejí temný hypnotický efekt. O popularitu trap music se zasloužil především mixtape Flockaveli (2010) od Waka Flocka Flamea, na němž se z větší části podílel právě Lex Luger. Od té doby zájem o žánr jen roste, což koneckonců loni potvrdili nominacemi na cenu Grammy rapper 2 Chainz s vynikajícím debutovým albem Based On aT.R.U. Story a Rick Ross s nahrávkou God Forgives, I Don’t.
Ačkoliv trapoví MCs rádi konzumují zpomalující drink zvaný sizzurp, který vzniká smícháním kodeinu, džusu, promethazinu a případně sody, jejich živá vystoupení překypují energií. Nejlepším místem pro takovou show je uzavřený klub, kde se drtivý beat, basová linka a agresivní hesla nerozplynou v prostoru, ale naopak útočí na publikum a navyšují hladinu adrenalinu v krvi. Tomu odpovídají pohyby dovádějících tanečníků, kteří pohybují pánvemi a předloktími, anebo rovnou celými lokty, nahoru a dolů. Ti, co mají zrovna agresivnější náladu, si ovšem vystačí i s máváním zaťaté pěsti.

Všechny peníze
Není náhoda, že zrovna v trap music se do popředí zájmu propracovali producenti – právě oni totiž tvoří základní kostru skladby a MC pak vystupuje především jako tvůrce atmosféry. Také proto se texty většinou točí pouze okolo prodeje drog, šplhání se vzhůru k úspěchu, života hvězdy a představování sama sebe jako ignoranta, který za svůj přístup k věci navíc dostává hromadu peněz. Producenti se dokonce začali spojovat do skupin s vlastními studii, kde vytvářejí produkce jako na běžícím pásu, a hotové je prodávají rapperům, kteří jen přidají slova. Příkladem takového gangu producentů je 808 Mafia. Smysl celé činnosti pak vystihuje heslo: „My dostáváme všechny peníze.“ A budoucnost může být ještě růžovější. Trap music se totiž dostal do takové obliby, že styl začali přebírat i producenti a DJs taneční hudby – což je zvláště případ skomírajícího dubstepu, který se už několik let chytá všeho, co má v sobě potenciál klubového fenoménu.
Světy hip hopu a taneční hudby se tak k sobě stále více přibližují. Mezi nejznámější trapstepové DJs patří například chicagské duo Flosstradamus, RL Grime, DJ Sliink, tokijské duo Watapachi nebo DJ Uz. Ti všichni se nyní propojují s renomovanými producenty z hiphopové scény, jako jsou například Trap-A-Holics, Sonny Digital nebo Drumma Boy. Jisté je, že toto spojení s sebou přinese další kufry plné peněz a letní taneční festivaly se letos povezou právě na této vlně. K zajímavějším pokusům o prolnutí trapu a taneční hudby nicméně došlo mimo mainstream – jak je patrné z  letošního alba Jamese Ferrara Cold nebo jak naznačují první dostupné tracky z připravovaného alba Zombyho. Přes charakteristické znaky trapu je však vyznění spíše chladné, mířící přímo do vědomí osamělého posluchače. Jisté je, že crunk a trap v sobě nemají žádný revoluční osten, socio-politický podkres, na jaký jsme zvyklí u hip hopu z konce osmdesátých a začátku devadesátých let, kdy síla slova dokázala eskalovat frustraci a agresivitu davu. Američtí černoši se sice utvrzují v tom, že už mají moc, slávu i peníze, ale pravda je většinou opačná. Trap se přitom jeví jako útočiště, které sice uživí pár lidí, ale ostatním nepřinese nic víc než krátkodobou euforii. Část hiphopových fanoušků tak vnímá trap jako zplanění pravého hip hopu, jiní jej zase berou jako jeho záchranu. Realisticky to vidí producent Willy Joy: „Trap je teď sice žhavá věc, ale za chvíli vychladne jako všechno ostatní a přijde zase něco dalšího.“

A jaké jsou ozvěny trap music na české scéně? Vliv nového subžánru je patrný (byť zpravidla přehlížený) především v produkci rappera Hugo Toxxxe a jeho labelu Hypno 808, kolem kterého se shromažďují další MCs a producenti, například Freezer, Frank Flames nebo Abe. Vydavatelství k trapové scéně nejen odkazuje svým názvem, nedávno došlo i k první koprodukci se zmiňovanou atlantskou producentskou skupinou 808 Mafia. Ostatně právě produkce byla hlavním důvodem úspěchu Toxxxovy nahrávky Bauch Money Mixtape (2012). Toxxx svým projevem navíc připomíná 2 Chainze – halucinuje o úspěchu, fetu, flow, která vás zhypnotizuje a udělá z vás stejné „kriply“, jako je on sám. I přes zcela očekávatelnou eklektičnost jde zřejmě o nejúspěšnější pokus probudit český rap z kómatu.
Článek byl otištěn ve čtrnáctideníku A2 (12/2013)

ORPHAN FAIRYTALE


Orphan Fairytale (Blackest Rainbow, Ultra Eczema, Not Not Fun) is floating like Alice in Wonderland on a origami flyer into the realm of the unconscious. The degree of dissociated dreaminess is arranged through her playful, melancholy sound structures and the diffuse mystical aesthetics of her synthetic soundscapes. How atmospheres of clownesque scenarios are able to morph into tableaux of horror and some afternoon cartoons are unsettling in their weirdness, the sound miniatures of Orphan Fairytale are creating schizoid flickering chambers. This is definitely surreal with no concrete way of perception pretended. Orphan's melodies are picked from the collective memory and the potpourri of our childhood. Her sounds are deriving below the surface and proliferating in an rhizomatic-associative fog. (Iko Kiko)

LIVE: Friday 7, 2013, Prague, Gallery SPZ, Pštrossova 8, STARTS AT 18:00
+ Core of the Coalman (US/CZ) !


SISTER BODY: STAR / RED (2013)



Sister Body, duo vycházející z pražské post-noisové scény, vydává kazetu Star / Red na labelu Spleencoffin. Kdysi syrový zvuk se nechal úplně pohltit ozvěnami, texty pěti skladeb pak pojednávají o tom, jaké to je být hvězdou, o noční jízdě autem, nebo o zlém snu, který na sebe bere podobu černého psa. Projekt Head in Body vznikl na přelomu let 2007 a 2008 jako programově sólový, rané koncerty byly striktně v masce a vyznačovaly se vysokou mírou rozpačitosti. Zvuk na první desce (2008, KLaNGundKRaCH) hledal inspiraci v noisové heterogennosti a izolacionismu, místy docházel až k svého druhu stísněnému tranzu. Po EP Not So Empty (2010, tamtéž), na němž se už podílela Miss Camilla (aka My Sister Is Pregnant), se duo uchýlilo k občasné koncertní aktivitě, včetně evropského mini-tour po boku No Pavarotti. Paralelně vznikala série textů-manifestů pro časopis A2 na téma diska před zrcadlem, masky v hudbě nebo delaye u Suicide, které do jisté míry odrážely a komentovaly vlastní tvorbu. Hudba Sister Body, která vychází na kazetě Star / Red, zní jako z mlhy a je více méně tvořená z ozvěn. I když rytmický puls je vždy určující a může odkazovat k taneční elektronice, veškerá euforie se stáhla do vnitřního prostoru ovládaného gesty smutku nebo patosu, jejich vzájemnými odlesky a zrcadlením. Elsa Aids, jedna z múz projektu, o albu říká: “Ocitáme se ve vhodné metafoře hudby, nad kterou se disko-koule otáčí jako enigma křišťálové lebky – protože nám znemožňuje tančit spolu – a jejímž prostřednictvím nakonec do tance usneme. Teorií je tedy bezbolestnost, tišící prostředky, uspokojivost. Jejím výrazem chvění, rychlá série nedorozumění, modřina investovaná jako trademark.“

Limitovaná kazeta (100 ks) vychází na baltimorském diy labelu Spleencoffin, který stojí mj. za zajímavou 3CD kompilací Ladys in Noiz z roku 2008, nahrávkami Marlo Eggplant, Opéra Mort, Rosemary Crust či Form a Log.