Alex Švamberk - pomalu, ale jistě...


V květnu vyšla vůbec první recenze na vinyl Season of the Weak od No Pavarotti vycházející zjevně z poslechu při rychlosti 33 rpm. Postaral se o ni Alex Švamberk v magazínu UNI. O No Pavarotti uvažuje například v kontextu tvorby Einleitungszeit, Paprsků Ing. Garina nebo Suicidal Meditation a podezírá je, že se pustili do "industriálního noise v naději, že se v něm neprojeví absence hráčských schopností" (čtěte zde). Děkujeme za důkladný rozbor, inspirativní rady i vtipné odkazy a především za originalitu reflexe. Alexovu obavu, že mu možná „unikl nějaký skrytý post-moderní smysl“, můžeme s klidem vyvrátit: kromě rychlosti přehrávání (a drobné chyby v názvu jedné skladby) mu podle všeho neuniklo nic. A vzhledem k tomu, že nikoho jiného zatím zřejmě nenapadlo poslouchat desku zpomaleně, není třeba ani příliš zobecňovat Alexovu poznámku, že „nastala sezóna slabých“. Otázka je, jestli by nechtěl napsat ještě jednu recenzi po poslechu na 45 otáček, když už vinyl nabízí tolik možností?

KLaNGundKRaCH & Letmo Productions

20 CM OF SOUNDS



Sounds & Crafts: Zvuky a řemesla, název serie workshopů a koncertů je volnou parafrází na anglické hnutí z konce 19. století Arts & Crafts Johna Ruskina a Williama Morrise. Stejně jako oni chtěli klasickou průmyslovou výrobu obohatit vlivem výtvarného umění i v oblasti zpracování zvuku se můžeme setkat s přístupem jež není klasický (akademický) ale experimentální, tudíž hudbu netvoří jen lidé kteří precizně ovládají nějaký nástroj, ale i ti jež fascinuje zvuk jako takový a rozhodli se s touto formou pracovat odlišně, či klasický přístup obohatit něčím novým, neotřelým. Pocházejí například z řad výtvarných umělců, designérů a třeba i lidí kteří se zabývají přímo výrobou originálních elektronických nástrojů, či jejich sbíráním. Parafráze na Arts & Crafts je v tomto případě velmi volná, protože tito umělci/hudebníci se většinou nesnaží svou hudbu prodat, nebo jsou vyloženě politicky proti její komodifikaci, v radikálním případě ji dokonce ani nenahrávají a pouze improvizuji na živých vystoupeních.

Máte nějaký zajímavý elektronický hudební nástroj do 20cm velikosti, zabýváte se výrobou nebo nástroje sbíráte? Přijďte se 22. 5. pochlubit do Berlínskýho Modelu v Praze na první ze série workshopů Sounds & Crafts. Kdo chce může nástroj předvést a krátce o něm pohovořit, ale stačí nástroj přinést a prezentovat jednotlivcům na připojených sluchátkách.

Začátek worskhopu 19:00 / live: Negative Friend a Palmovka
www.berlinskejmodel.cz

SISSY BOUNCE - QUEER RAP, BALL CULTURE A VRTÍCÍ SE ZADKY




Evropský posluchač je zvyklý na kulturní produkci, v níž se analita explicitně odkrývá jen zřídka. Americká klubová scéna nicméně zná taneční žánr, jehož středobodem je zadek a fascinace rychlými pánevními pohyby. Tanečníci se opírají o zeď, o auto, o židli, stojí na ulici, vrší se jeden na druhého a zprostředkovávají nám stále týž pohled – zezadu. 

Chceme-li lépe pochopit formu a obsah specifického žánru klubové kultury, který se nazývá bounce music a proslul zejména díky všudypřítomným vrtícím se zadkům, je třeba začít aspoň stručným historickým exkursem – abychom věděli, k čemu ono vrtění je, případně jak implikovat jeho kulturně-společenské dimenze. Tento sugestivní pohyb není totiž jen tancem, ale také součástí jisté strategie, propagující především minoritní zadek. 

Ball culture 

Na nejstarším náměstí neworleanské Francouzské čtvrti se stal začátkem podzimu roku 1958 incident, který odstartoval lokální boj tamních homosexuálů za rovná práva ve společnosti. Tři univerzitní studenti vtrhli na náměstí s jednoznačným úmyslem nakopat „homoušům“ zadky. Obětí jejich řádění se stal nic netušící turistický průvodce z Mexika, který na následky zranění, způsobeného pěstmi a kopanci, zemřel. Soud, i přes jednoznačné důkazy o jejich vině, násilníky osvobodil. Gay komunita v New Orleansu se zmobilizovala. Na léta pronásledování, ukrývání, strachu a nedostatečné ochrany ze strany oficiálních struktur zareagovala nenásilně, ale o to účinněji. Místní karnevalovou tradici Mardi Gras, vnášející každý rok před Popeleční středou do ulic bujaré veselí, transformovali do své vlastní podoby. Vznikly tak společenské kluby slangově nazývané „krewes“, kde návštěvníci tancovali v rytmech hudby a bavili se přehlídkou nejrůznějších travestií. 

Performance gay umělců se staly součástí velkoměstské kultury již mnohem dříve, dosud se ovšem jednalo především o záležitost oblíbenou zejména u podobně diskriminované skupiny černošského obyvatelstva. Extravagantní večírky organizované uvnitř společenských klubů si však postupně dokázaly najít pravidelné návštěvníky ze všech vrstev společnosti. Takovýto druh zábavy nebyl výlučnou záležitostí New Orleansu. Podobně laděné večery, v nichž se soutěžilo o ceny tanečním výstupem nebo přehlídkou specifického stylu oblečení, který měl reprezentovat daný gender či společenskou třídu předvádějícího se účastníka, existovaly například také v newyorské LGBT komunitě. Souhrnně se označují termínem ball culture, který se dostal do širšího povědomí po celém světě začátkem devadesátých let prostřednictvím dokumentu Paris Is Burning od Jennie Livingstone nebo díky popové ikoně Madonně a jejímu hitu Vogue, jenž odkazuje na taneční styl pocházející z prostředí harlemské ballroom komunity a je inspirovaný okázalými pózami modelek na stránkách stejnojmenného módního magazínu. 

Bounce music 

Vraťme se však k bounce music. Tento hudební styl se poprvé objevil začátkem devadesátých let. Vychází z hip hopu, který v New Orleansu v této době získává specifickou podobu. MCs tehdy výrazně zrychlili svou flow (tento styl rapování se někdy nazývá „draggadocio“) v souladu se svižným tempem tanečního podkladu, který částečně zachovává výraz v regionu oblíbených pochodových kapel. Nepřekvapí, že v žánru bounce music dlouhou dobu dominovali heterosexuální rappeři. Tuto barié­ru poprvé, roku 1998, prolomila Katey Red. Odezva z davu přihlížejících se jen násobila faktem, že rapperka se ve svých textech otevřeně hlásila k homosexuální orientaci. Stala se tak zakladatelkou queer varianty bounce music, které se někdy také říká sissy bounce. Její hvězda stoupala rychle nahoru a ona si mohla dovolit uvádět na klubovou scénu nové tváře tvořícího se fenoménu. Faktem je, že homosexuálové neměli jednoduchou pozici ani s blížícím se příchodem nového milénia. „Když jsem poprvé vylezla na pódium a začala rapovat, měla jsem velký strach. Bála jsem se, že někdo z publika vyskočí za mnou a ubodá mě k smrti,“ popisuje Katey Red své pocity z prvních vystoupení. Strach opadl a Katey Red je momentálně miláčkem New Orleansu. 

Její odvaha dopomohla otevřít dveře ke slávě dalším homosexuálním performerům. Nejznámějším z nich je queer rapper Big Freedia. Vystoupení v klubu je součástí jeho každodenního života. Přes den pracuje na dekoraci interiéru klubu, ve kterém má vystupovat. Dekorace je buď tematicky laděna, nebo pečlivě připravena tak, aby se prostor leskl, třpytil a barevně ladil s obsahem vystoupení, jež má za úkol uvolnit a pobavit návštěvníky show. Vystoupení se někdy odehrává i ve velmi maskulinním prostředí, jakým je například sportovní bar. I takové místo, kam obvykle chodí fanoušci sportu sledovat televizní přenosy basketballu, baseballu nebo amerického fotbalu a přitom si zahrát kulečník s půllitrem po ruce, si Big Freedia dokáže podmanit. Vystoupení začíná a na pódium vstupuje vysoký muž v lesknoucích se šatech a s odbarveným čírem. Muži prozatím sledují dění zpovzdálí, zatímco ženy, postávající před pódiem, se dostávají pomalu do varu. „I’m Big Freedia, the Queen diva, the dick-eater,“ zní úvodní slova, aby bylo jasno, s kým mají návštěvníci tu čest. 

Hni zadkem 

Bounce music stojí na dvou základních beatech, které se nazývají „brown beat“ a „triggerman beat“. Mění se pouze rytmus a akord. Beat doplňuje plejáda samplů a tlesků, jejichž kadence připomíná chvílemi zvuk kulometu. Performer rapuje ve stylu indiánských popěvků, takzvaných call-and-response, které jsou tradiční součástí neworleanského Mardi Gras. Jedná se o formu komunikace mezi vystupujícím a publikem. Textový obsah call-and-response je vystavěný tak, aby udržel úroveň elektrizující atmosféry v klubu. To, co se děje na parketu, je nejdůležitější součástí bounce music. Méně zdatní tanečníci se snaží pohybovat boky do frenetického rytmu, zatímco ti zkušenější rovnou vyseknou dráždivý taneček poppin, při němž se tanečník předkloní, pokud možno se oběma rukama opře o cokoliv, co je po ruce, a nechává vrtět pouze svůj zadek. Lze také dopadnout na podlahu a v pohybu pokračovat na kolenou a loktech. 

Základními textovými obraty call-and-response jsou proto ta slovní spojení, která vyžadují, aby se zadky nepřestávaly vrtět. Nejčastěji to jsou hesla jako „Shake that ass“, „Keep that ass busy“, „Make that ass go up“. Katey Red spatřuje rostoucí úspěch bounce music v tom, že jako jeden z mála hudebních stylů dokáže rozvrtět jakýkoliv – především však ten ženský – zadek. „Co se týče bounce music scény, tam dominují především ženy. Kluci chodí na tyto koncerty, protože chtějí vidět, jak se holky předklánějí a vrtí zadkem. Holky si to užívají. Dokud budou vrtět zadkem, kluci si budou kupovat moje desky.“ Kouzlo bounce music je odhaleno v několika větách. Vrtící se zadek spojuje všechny návštěvníky klubu. Poppin se dá provádět všude, v nejrůznějších polohách. Na všech čtyřech, s nohama vzhůru, v předklonu nebo s roztaženýma nohama. Dokud před sebou vidí vrtící se zadek, ani ten největší heterosexuál na světě nebude odmítat texty zaobírající se takovými věcmi, jako je orální a anální sex, nebo jaké to je, být homosexuálem a vydělávat díky tomu velké peníze. Katey Red, Big Freedia, Sissy Nobby nebo Vockah Redu dokázali něco, co jim můžou závidět všichni misogynští MCs na světě – totiž přilákat na svá vystoupení spoustu holek, které jsou ochotné kroutit zadkem tak dlouho, dokud hraje hudba. Přilákat dokázaly koneckonců i ony sexistické samce, kteří se od nich mohou ještě lecčemu přiučit. 

Vyšlo v A2 7/13



HAUNTED OSCILLATION







Tremors By Aaron Dilloway

Fire sermon By White Suns

クラインの壷の中のウロボロスの蛇 By Hijokaidan feat. Akira Sakata

Kill The Self That Wants To Kill Yourself By Diamond Terrifier

Zal Uppo By WOMBA

The Fear Too. Invisible. By Merzbow, Pandi & Gustafsson

Turn Me On, Dead Man By Non

Fucked By Steel By Grunt

Kuiper Anomaly By Suum Cuique

Fluorescent Star By Head Boggle

We Prepare By Hair Police

Fear of Fear By JK Flesh

ASIAN WOMEN ON THE TELEPHONE




V neděli 12. 5. na dalším z koncertních večerů série A2+ vystoupí v podzemí pražského Café V lese ruská experimentální postrocková skupina Asian Women on the Telephone vystupující také pod zkratkou AwottNěkteré skupiny si dají tak pěkný název, že se jich novináři ptají, jak na to přišly. „Jedna kapela, která se jmenovala Sun City Girls, měla v roce 1983 hit Asian Women on the Telephone,“ odpovídají členové Asian Women on the Telephone. Zbytek příběhu se odehrává v moskevském undergroundu. Produkce tria, které vzniklo v roce 2007 a od té doby vydalo už přes deset nahrávek, je inspirována ruským futurismem, kraut rockem, noisem, volnou improvizací, taneční hudbou. To vše dokonale zapadá do výsledného těžkého, hypnotického, a přitom neurotického zvuku, jehož smysl naznačuje heslo: „This is lo-fi music for a low-grade world.“ 
Pomalé, možná rituální, možná otevřeně nihilistické tempo hudby, která jako by nepřítomně klesala pod hladinu šumů, ozvěny, zpětných vazeb a dronů do polohy nejnižších výrazových rejstříků těla, snadno vyvolá představu zpomaleného břišního tanečníka potěžkávajícího ve tmě – jako nějakého pololidského hybrida – své obří chlupaté břicho. Je v tom něco z hédonismu záměrného neumění, ale ještě více z promyšlené umělecké konfrontace, jejímž společenským vyzněním je sarkasmus: „Člověk je jako kámen, který tě praští do hlavy.“ Na působivosti skupině přidává také to, že pro každé své představení sestavuje nové masky a převleky. V Café v lese s AWOTT zahraje český deathraveový projekt Head in Body / Sister Body, s čerstvou kazetou Star / Red.