ÉL-G: Mil Pluton


Že na ojedinělou eponymní desku skupiny Ike Yard z roku 1982 těžko naváže v roce 2011 obnovená sestava s albem Nord, bylo jasné. Pravděpodobné také bylo, že s daleko subtilnější, nevědomou návazností přijde některý ze současných projektů, které by podle blogerů „byly jednoduše ohromné, kdyby vyšly v osmdesátých letech“. Ta subtilnost může mít i podobu afektovaného vokálu a nervózní rytmiky, se kterými přichází EL-G na letošním vinylu Mil Pluton. Klíčová postava frankofonní scény kolem labelu Tanzprocesz, člen dua Opéra Mort a také Les Reines d’Angleterre, kde se setkává s Ghedaliou Tazartésem, se vlastní tvorbě věnuje od roku 2006, od začátku v blízké spolupráci s pařížskou hudebnicí Charlene Darling. Nebyla sice jedinou inspirací, ale sólový zvuk Laurenta Gerarda se posunul od temných úzkostí kmenového dua do sféry elektronického „jiného šansonu“, alespoň na předchozí desce Tout Ploie („Včechno se ohýbá“), která byla dokonce poměrně brzy reeditována v Americe. Svým způsobem se ony nevědomé impulsy vrátily zpět v převrácené podobě. Z letošních nahrávek ÉL-G jednoznačně vyniká album, k jehož mimoběžnému zvuku přispěl kromě dalších hostů druhý hlas TG Gondarda, možná i samotný fiktivní jazyk Gerardova kybersvěta, především ale resuscitovaná estetika chladu a neosobnosti, spadající spíš do období postpunkového přístupu k syntezátorové taneční hudbě (jedním z historických odkazů Mil Pluton bude určitě i pozapomenutá tvorba producenta raných Suicide Craiga Leona).

TRANSGENDER ZPŘÍSTUPŇEN


Ádvojka na webu zveřejňuje kompletní loňské číslo věnované tématu TRANSGENDER. Najdete tam zásadní historické texty-manifesty, filmové a porno sondy, texty o hudbě v masce a o transgenderu jako zvukově-politickém efektu. Ondřej Klimeš, který téma připravil, k němu říká: "Nejde jen o těla a touhy několika jednotlivců. Chaos genderu je chaosem znaků, jejichž rozptyl nelze omezit. Je třeba učit se číst. Je třeba se zcela uvolnit. Neboť o transgenderovém těle se „dá vulvologicky říct, že teče". V překladových textech tohoto čísla, eseji Cathy Griggersové a manifestu Sandy Stoneové, se „lesbická" či „posttranssexuální" identita vpisuje do postmoderního těla viděného jako text, asambláž nebo projekční plocha. Oba texty jsou programové, hybridní a utopické. Vyznačují se tím, co tuzemskému dění schází. Hudební stránky představují transgender jako stylizační strategii nového hudebního těla. A jako permanentní okliku. Filmová rubrika sleduje filmy s transgenderovou tematikou. Nechybí ani porno: redakce se snaží zorientovat i v masité stránce věci. Jaká „tajemství" odhalují Sulka, Buck Angel a Diesel? – Musím myslet na domácí, poněkud stísněnou půdu. V pražském nonstopu U Kotvy sedával host zvaný Kundachlap. Jeho „tajemství" jsem nakonec nespatřil, vlastní vinou, ale věřím v cokoli. Věčná samota skrývání, osamělá chvíle odhalení. Více sebelásky, dost podloudností."

TRANSGENDER

UNUR


Silver Rocket zvou na trochu atypickou, ale jak jinak srdeční záležitost. Po roce a půl se do Čech vrací Unur, projekt Patricka Scotta z Chicaga, o nemž se za tu dobu nashromáždilo už hodně slov (lze samozřejmě vynechat a rovnou přejít k hudbě): „Probably the baddest one man show around,“ píše o něm magazín Unbound. Má na kontě čtyřskladbový kazetový EP Anywhere (2010) a Anyone (2012) na vlastním labelu Modern Tapes, obě letos navíc vyšly na jednom vinylu u berlínských Genetic Music. Jeho zvuk je totálně primitivní – v tom nejlepším slova smyslu. Beaty, který svojí „důmyslností“ snad ještě překonávají první EP Big Black. Klávesový linky jak od Depeche Mode na „Speak And Spell“, ale zprasený mocnou dávkou zbustrovanýho kraválu. A do toho monotónní vokál, mumlající útržky textů. Kraftwerk versus Pussy Galore... Tentokrát má v ČR tři zastávky:

Nov 22- Prague, Czech Republic @ Club Final
Nov 23- Koprivnice, Czech Republic @ Cafe Mandala
Nov 25- Brno, Czech Republic @Boro






SLZY A ELEKTRONIKA


Teprve když se v elektronické hudbě odkrývá skrytý pláč, v nějž jindy ústí osamocené psaní pracující s jiným přemazávatelným médiem, když se hlas amplifi kuje, tehdy „noc začíná znovu“ za přítomnosti těla, které TG tak potlačuje při živém hraní. „Když jsem na pódiu, pravděpodobně se snažím na své tělo zapomenout,“ říká performer, jehož vnitřní noc mnohokrát měla podobu skrývání za stěnou z techno reproduktorů. Zapomínání se totiž týkalo právě hlasu, před jehož uvolněním se začíná hroutit každá punková touha zpívat a jehož bolestná intimní píseň, šanson, dlouho spí ve staženém hrdle. Ne náhodou se právě na zmíněné desce Les Boissons Gratuites / La Nuit Va Recommencer TG setkává nejen s vlastním hlasem, ale i se svým blížencem EL -G, členem skupin Les Reines d’Angleterre a Opéra Mort, jejichž deska Des Machines Dans Les Yeux (v překladu Stroje v očích, 2011) měla u kybergotiků vyvolávat kromě chaotického tance i „smutnou citovost“. Tedy s hudebníkem, jehož vlastní psychedelicky šansonová poloha mezitím navázala na dekadentní smutek Serge Gainsbourga i neuchopitelnou posmutnělost Lee Hazlewooda.

Celý článek s podtitulem Melancholický hlas TG Gondarda (A2 23/2012)

DOKURO <> DOKURO <> DOKURO


Zdá se, že listopadová sedmička je nakonec tím letošním dlouho očekávaným karmicky zatíženým číslem, alespoň co se týče hudební kolize. Nad neochvějnou hmotu velkých jmen je třeba vyzdvihnout oaklandský večer v režii A2, která uvede americko-polské duo Dokuro. Agnes Szelag a The Norman Conquest dlouhá léta žili s tvořili v kalifornském Oaklandu, nyní přesídlili do Varšavy, odkud podnikají cesty po evropských klubech a squatech, aby ukázali trochu jiný přístup k partnerské spolupráci skrz zvukovou magii. Jejich hudba bývá charakterizována jako „kolize elektroniky, vokálů a violoncella v horečném víření noisu, popových útržků a improvizace“, což nahrávky publikované právě k aktuálním turné ještě překonávají. Nové split LP nadir​/​ZENIT navíc v digitální verzi obsahuje jako bonus nekonečné smyčky z nahrávky a stopu kombinující obě strany desky. Dokuro ve Finalu doplní jejich v Praze usazený krajan Jorge Boehringer alias Core of the Coalman se svým mixem elektroakustické hudby (viola) a elektronického hluku. Akce, tedy alespoň její hudební, nejdůležitější část, začíná v 8 a končí v 10, takže nebude těžké stihnout ještě v K4 koncert Travise Edgedyho aka Pictureplane, jehož trans-disko poslední dobou ožilo tělesným odkazem genesise p-orridge. 777!


LAST MINUTE PICTUREPLANE


Jako pozvánku na koncert Pictureplane v pražské K4 (středa 7. 11.) rycyklujem Ondřejovu recenzi na Thee Physical pro A2. Rukavičku s sebou.

Od vydání přelomového alba Dark Rift uběhly dva roky. Za tu dobu se stihl Travis Egedy plně etablovat do role ikony trance/punkraveové hudby. V mezidobí vybrušoval své schopnosti v denverském klubu Rhinoceropolis a ve svém pokojíčku připravoval další album. Aby však nevznikla pouhá variace předchozí nahrávky, přizval k již hotové desce jako producenta Jupitera Keyese, člena známého projektu Health. Pictureplaneův lo-fi zvuk byl vybroušen způsobem, který funguje v tomto případě dokonale. Protože se Pictureplane považuje za konceptuálního umělce, je na místě otázka, co vlastně album Thee Physical znamená. „Jaké to je, dotýkat se smyslnosti uvnitř našeho vědomí? Jaké to je, dotýkat se touhy? Jaké to je, cítit dotek v postfyzické době, kdy neexistují skutečné hranice fyzického prožitku?“ ptá se sám sebe Egedy v textu k novému albu. Ústředním prvkem alba je dotek. Lidská ruka jako prostředek ke komunikaci, pocitový receptor, kterým můžeme vnímat okolní svět, ale také jako všechno, co je vně této lidské schopnosti. Egedy při své úvaze vychází z eseje Genesise P-Orridge. Jde mu o překonání stereotypů sociální psychologie a uvolnění mysli od „špinavého nánosu“ tradice. Chce být „ryzím člověkem“. A hřejivě erotický hlásek k osvobození těla i mysli opravdu svádí. Opakování refrénů „We are all post-physical“ nebo „Real is a Feeling“ má mantrický efekt. Thee Physical navíc působí, jako by se našeho vědomí dotýkala „trancegenderová“ černá rukavice z latexu.

Vyšlo v A2 16/2011