ROUILLEUX - "ZUGZWANG"


Because we know only Rouilleux's small room, his still lips, and a baseball cap used in No Pavarotti, we were surprised by the final sound of the songs he had been working on for several years. At first glance it's like being thrown into the heavy water without having swimming skill. But the real effect of "Zugzwang" (no reasonable way of moving) is totaly different: "a motion resembling random swarming of microscopic particles in fluid". How beautiful and delicate could be the brightest moment right before the black ships eat the sky and fall down to satisfy their thirst...

more about "Zugzwang"


EPILEPSIE, DYSKINÉZIE, ATETÓZA. Noise na území „ženské“ stylizace

Sledujeme-li tvorbu umělkyň jako jsou Grouper, Valet, nebo E. A. Vajagic, nelze se zbavit dojmu, že tuto intimní, temnou a klaustrofobní hudbu provází návrat nebo spíše odsun do stísněného světa do polozapomenutých, kutilsky vypravovaných domků pro panenky. V znepokojivém ztišení je slyšet zkreslení, nesrozumitelnost, praskání a šum. Tyto různorodé drobné překážky způsobují v přehledném světě písniček zmatek zvetšený navíc zjištěním, že se hluk spojuje s křehkostí a neforemná gestikulace se rozptyluje na místech, která se nedají pozorovat z dálky. V jednom z těsných zákoutí postrevoluční společnosti si pak můžeme znovu, tentokrát bez vědeckofantastických utopií, představovat, kdo to jsou vlastně oni kyborgové, kteří v době mikrotechnologií a komprimace obývají paralelní svět hemžení a o nichž Donna J. Haraway na jednom místě svého manifestu mluví jako o ženách s hbitými prsty, které stejně jako „staré zaujetí anglosaských děvčátek, s nímž se ve viktoriánských dobách věnovaly pokojíčkům pro panenky, a na ženách vynucený zájem o vše malé nabývají v tomto světě zcela nových dimenzí“. Pohyb oněch hbitých prstů je přitom stále častěji zdrojem hluku.

(Ondřej Klimeš, Epilepsie, dyskinézie, atetóza. Noise na území „ženské“ stylizace, A2 42/2008, celý článek ZDE)

LABEL: _alice mange son coeur


V těchhle končinách je dobrý sledovat věci, dokud se ještě hýbou prvotními pády, dokud nezmizí na speedu, dokud oči jsou ještě zavřené, ale srdce už něco stravuje. Lo-fi 777 experimental beach-noise-pvnk riot grrrls nezávislý label holky, která si říká sara cross, začal někdy předchvílí. _alice mange son coeur. První krev mu dávají Doe Eyes (nejasná insiderská srdcová záležitost), zvukově spříznený projekt Feel Flesh, dál Keel Her a Spice Mouse. Všechny zdá se spojil už nedávný mixtape na blogu iamhateforloving.blogspot.com, a v tenhle moment začíná být zajímavý hlavně, co je bude rozpojovat. Launch party: 2/7 Final Club za přítomnosti Tempelhof a ABAB. ...Your heart keeps on working hard, working hard to avoid working properly...

_alice mange son coeur

Voodoo tanec s diamantovými odlesky

Cítit pohyb, který vychází z centra, a být jeho součástí. Smaže-li se hranice mezi interpretem a tanečním parketem, nabývá takový pohyb zcela osvobozující dimenze. Automat sice vydává zvuk, ale pro nás je v takovou chvíli důležitý rytmus, který zosobňuje performer. Pokud se pohyb jeho těla zastaví, zastavíme se s ním. Nepleťme si to s diskotékou. Tohle je rituální voodoo tanec. Sním o černosrdečním tepu s diamantovými odlesky.
(dizzcock)

JAMES FERRARO: Zářivý surfař na vlně nevkusu

Před dvěma lety přijel do Prahy v křiváku, pruhovaném tričku a v roztrhavých bleděmodrých džínách, za které by se nemusel stydět ani Sagvan Tofi ve svých vrcholných letech, měl knírek a chyběl mu přední zub. Pro turné anoncoval nejprve Genie Embryo Garden, posléze Nuke Survivor, a těsně před začátkem společného koncertu s Monopoly Child Star Searchers neboli Jamesem Clarkem, P.A.R.A. a Dolphins to the Future se rozhodl vystupovat pod jménem Jarvid 9. Řeč je o blýskavé rybce, která se letos chytla do sítě Creepy Teepee. Run away!
(K!ammův pseudoportrét v A2 12/2010 čtěte ZDE)

IGNATZ A HROMADA CIHEL

Ignatzova nejnovější nahrávka I Hate This City z letošního roku staví pomník lo-fi písničkářství, respektive té jeho poloze, v níž se zastřenost zvuku přilepuje na skladby jako nostalgický komunikační most se zašlým věkem minulosti. Ten však vyvstává pouze ve své torzovité, selhávající a mlhavé podobě. Mississipská delta na nahrávce ožívá na způsob vybledlých dobových fotografií a autentických audionahrávek. V jeho hudbě zůstává rýha času jako její významotvorná a zároveň estetická dimenze. Co má celý tento upřený pohled do minulosti vlastně znamenat? A proč je tak důležité, aby byl pouze pohledem a ne splynutím?
snsbr

o F F, I'M OFF IN BERLIN

Paradox touhy po dotyku šátkem zahalené tváře, jejíž hlas na sebe nabaluje vrstvy hladkosti stroje. Někde mezi strnulou pózou mechanického pohybu a probleskováním červené barvy se vyjevují nové průrvy výrazu. Taneční parket sehrává svou nevděčnou roli místa setkání a jeho absence. Stát na okraji a přitom tak blízko centra nebylo nikdy svůdnější. Rozpačité přešlapování a šramot vesele bujícího hovoru tvoří dokonalou kulisu prostoru, v němž je snadné splynout se zvukem a tanec není nutností. Nechat se obrušovat, být mimo, nejlíp v Berlíně.
snsbr

ME AND MY RHYTHM BOX

Scéna unavená noisem (ne proto, že by se etabloval jako žánr, ale protože se stal hudbou) sní o své diskotéce: o okamžiku, kdy se po léta vrstvené stěny hluku rozpadnou na ostré útržky, které se mnohonásobným opakováním zformují v povědomé syntetické rytmy a uvolní prostor dosud potlačovaným melodiím. Po období konstantního vytěsňování popu svět zapíraných rozkoší už nemůže být privilegiem soukromých úniků. Sílící euforie „homemade diska“ si zaslouží svůj manifest. Svůdná je představa, že správně vybraný (ne moc velký!) prostor naplní pár mutantů postnoiseového věku – určitě jich není moc, vyžaduje se určitá zkušenost, vědomí stylu a aspoň minimální mutace. Na nějaký čas je přestane zajímat hudba a zatančí si. Nehybnost přitom není na škodu, zvlášť pokud ji vystřídá epileptický záchvat, jde jen o to přemazat zažité rozložení vztahů ve prospěch diskotéky nebo něčeho, co se jí blíží v době roztříštění fetiše výlučné diskokolekce.
(Head in Body, A2 21/2010, celý článek ZDE)

LABEL AS A WEAPON, LABEL AS A MACHINE

American label Stunned Records is a telling example of how thin the border line between ethics of DIY and serial production of music is. Originally an amateur project focused primarily on the production and distribution of home-made cassettes of limited edition, in two years the label has established itself as a distinctive point of reference for the post-noise subculture. The gained influence brings with it responsibility and necessity to think through the conceptual strategies of radical music on the pragmatic level of the production of physical media. The original roots of DIY were concerned with fundamental questions of the functioning of music industry and of the recording as a fetishistic object. Yet the serial production of albums with their perfect reproduction of the original does away with erroneousness, exclusivity - the necessary conditions of fetishistic jouissance. The asexual and sterile process excludes the intimate relationship between the label, recording, and listener for the sake of the movement of a machine. We could as well call this excluded essence of a recording after Benjamin's aura.

Already the process of recording of the audio track and its consequent mastering poses serious obstacles to the auratic being of a work of music. DIY labels and concert performances, on the other hand, are attempts to define aura in a new way or to save it – within limits. Stunned Records present us with a paradox of do-it-yourself of today's post-noise scene in its honesty and obviousness. Even though they have from the beginning adopted a DIY attitude towards publishing and keep the basic laws of its codex (the cassette formate, hand-made artwork, limited edition), in their good-hearted desire for perfection they, in fact, make possible the penetration of the capitalist mechanism into the heart of the radical scene. They face the paradox of the user-friendly attitude towards the “customer” with her market tastes and habits on the one hand, and attempts at creating new possibilities for production and distribution of audio recordings on the other. As soon as their production of copies of recordings becomes professionalized and perfected to meet the expectations of buyers, what gets lost is the physical imprint of manual work, the lack of perfection (folded corners of a booklet, scissors-cut paper, stains of used paint on the cover of the cassette).

A DIY label usually functions in the following way: the author, according to his own possibilities, prepares the material for publication and sends it in its digital format to the publisher. The publisher creates a design for the album cover or, in some cases, gets it directly from the author, and then proceeds to the mechanical work itself (manual reproduction of the original into a given number of copies, home-made production of a booklet and a brief text about the content of the recording). The problem comes first of all with the manual production of a cassette. In order for the final product to satisfy the customer and to adapt to the usual understanding of money exchange in which we expect a standardized and identical product for a certain amount of money, the whole process resembles more and more manufacture. Sophisticated cutting machines are used, the print is taken care of by professional printing services or a special machine purchased for that purpose. So far we have failed to be consistent enough to reach a radical position where error or difference as features of uniqueness would enable new economic perception of the work of art.

The label remains faithful to the obstinacy of DIY by ways of distribution. A very limited edition is one of the sources of fetishism of a music fan. However, even this position remains ambivalent. The limitedness of copies does not solve the problem of uniqueness of the original; the number only concentrates diffuseness of radiation. The demand or interest far surpasses the number of products available. The listener interested in playing the recording depends on blogs, music forums or P2P webs where it is possible to download it in a digital format, often along with its visual accompaniment. The label then unconsciously relies on the binary universe of the internet where its reputation is being built. This parallel space of the web, however, represses the fetish; its interests lie elsewhere. The paradox of this situation introduces an interesting state of schizophrenia oscillating between the usual understanding of the socio-economic processes in the music industry (art as commodity) and the new ideological force coming from the Internet. So far has the netlabel or bloglabel been perceived as something secondary because of commodity fetishism or the desire of the recipient to return to the era before the times of technical reproduction when aura still played its fundamental role. The neutral and artificial space of internet often serves as an information medium, thanks to which the market relationships are more easily realised. Netlabel as well as DIY label contain in themselves the embryonic potentiality for transformation of the principles that survive in the most radical subcultures, but, for the time being, both are afraid to be consistent enough or, in other words, they fear the death of the author, the ego. Home-made publishing remains at a hybrid stage; it wavers between the perfection of serial production and fetishistic exclusivity of DIY. Netlabel, on the other hand, becomes a failure once it refuses to sacrifice its own ego, the economic construct of authorship and, instead, functions according to the exchange value of money.
(translated by TS)

IN THE BED # 0036


PLAYLIST 3. 6. 2011
_______________

Roger Miller & Sproton Layer: The Blessing of the Dawn Source (1969)
Roger Miller: We Grind Open - Oh! (Forced Exposure 1988)
Roger Miller: The Cosmic Battle You Son of a Bitch War Bolts - Oh! (Forced Exposure 1988)
Roger Miller: The Forest - Oh! (Forced Exposure 1988)
Gentle Tasaday: Snow Qeen - v/a: For the Dead in Space II, III (2008)
Wet Hair: Echo Lady - In Vogue Spirit (De Stijl, 2011)
Wet Hair: Fade Till Morning - In Vogue Spirit (De Stijl, 2011)
Wet Hair: My Heart Is the Spider - In Vogue Spirit (De Stijl, 2011)
V2 Schneider: Human - Best of 81-85
Dark Day: The Metal Benders - Collected 1979-82
Dark Day: No Nothing Never - Collected 1979-82
The Screamers: And the Beat Goes On - Thru the Flames (Anthalogy)
Brigitte Fontaine and Areski Belkacem: Patriarcat - Vous et Nous (RCA Victor, 1977)
Mathew David: DISK Collection Vol.1 (Leaving Records, 2008)
+
LIVE SET by Romano Krzych (FR)
//comming soon//

LABEL JAKO ZBRAŇ, LABEL JAKO STROJ

Americký label Stunned Records je výstižnou ukázkou toho, jak tenká hranice vede mezi etikou DIY a sériovou výrobou hudebních nosičů. Původně amatérský projekt zaměřující se především na výrobu a distribuci podomácku připravovaných kazet velmi limitovaného nákladu se během dvou let etabloval ve výrazný referenční bod, k němuž se odkazuje post-noisová subkultura. Získaný vliv sebou ovšem nese také zodpovědnost a nutnost promýšlet koncepční strategie radikální hudby v jejich pragmatické rovině vyrábění fyzických nosičů. Původní kořeny DIY se obracely k zásadním otázkám fungování hudebního průmyslu a nahrávky jakožto fetišistického objektu. Sériová výroba alb totiž svou dokonalou reprodukcí originálu ruší chybovost, výlučnost, jež jsou nezbytnými podmínkami fetišistické slasti. V bezpohlavní a čisté práci se odsunuje intimní vztah labelu, nahrávky a posluchače za mechanický pohyb stroje. Společně s Benjaminem si odsunutou esenci nahrávky můžeme zjednodušeně pojmenovat jako auru.
(Jan Bělíček, www.hisvoice.cz, celý článek ZDE)