THE VISION AND THE VOID

Čas vod času se vrátíš k nějaký desce, na kterou si třeba zapomněl. Tahle ta divná cesta pamětí začíná nějakým pocitem, nějakým neočekávaným impulzem. Když se rozhodneš jí prozkoumat, otevře se ti povědomé neznámo. Vzpomeneš si na člověka, kterým si kdysi byl a uvědomíš si, že spolu jste spojený vnitřním vláknem. Ten, kdo jí poslouchá teď, jí poslouchá proto, že jí předtím někde vyštrachal ten druhej. Postupně do sebe začínaj zapadat lego součástky tvý identity – vlastně se tak trochu kouskuješ proti běhu času. John Balance to zabalil vožralej pádem ze schodů, Christopherson trošku míň exponovaně pěkně ve spánku minulej rok. Jenomže když vo tom tak trochu přemejšlíš, tak ani jeden z nich tady ve skutečnosti nikdy nežil. Celej ten šílenej kolektiv z Anglie spojovalo především to, že žít tady a teď (bez umění, bez hudby, bez emocí) stojí za hovno. Každej pohyb, každý gesto, každej zvuk, který vyprodukovali, míří mimo, přes, nad, do dálky. Tenhle ten ideál kritický distance hledáme i my. Jako scelení, hymna, epitaf mě nenapadá lepší song než Love's Secret Domain. Celý album je outsiderská diskotéka plná LSD a sebedestruktivní lásky. Tolik k cestám za utopií Reálna.

Žádné komentáře:

Okomentovat