BE MY DELAY. Jak hudba odkládá svou sebevraždu

V neklidném vztahu k hudebnímu nástroji, automatu nebo efektu lze hledat touhu, která se těžko popisuje, protože má blízko k permanentnímu opouštění. Nebo volnosti. Ne -vztahu. Páskové echo, založené na zpoždění a ozvěně, obsahuje ve svém vnitřku záhyby zřasené jako život sám. Proto se hudba delaye tak snadno zdržuje na jeho okraji. Alan Vega to řekl jasně: „Suicide byli vždycky o životě. Ale nemohli jsme tomu říkat Život. Takže jsme se pojmenovali Sebevražda, protože jsme chtěli život poznat.“ Jiná protopunková kapela počátku sedmdesátých let Rock Fire Funk Express se ve stejnou dobu přejmenovala na Death, protože rock’n’rollovým konceptem Davida Hackneye bylo převrátit negativitu smrti v pozitivitu (jak zmínili pozůstalí členové v rozhovoru pro suicidegirls.com). Balancování na této hranici je typické pro celé rané období Vegovy tvorby, třeba když komentuje dění kolem svého ateliéru, který nazval Project of Living Artists (Projekt žijících umělců): „Byla to divoká léta. Pořád jsem zápasil o přežití. A fakt jsem chcípal hlady.“ Nebo když na prvních koncertech chtěli Suicide lidem z ulice ukázat ještě jinou drsnou ulici a skončilo to tak, že se Vega cihlou, kterou po něm někdo nenávistně hodil, raději sám – v rytmu delaye – mlátil do hlavy. Touží vlastně v hudbě někdo spáchat sebevraždu? A proč to nikdy neudělá?

BE MY DELAY

Žádné komentáře:

Okomentovat