EPILEPSIE, DYSKINÉZIE, ATETÓZA. Noise na území „ženské“ stylizace

Sledujeme-li tvorbu umělkyň jako jsou Grouper, Valet, nebo E. A. Vajagic, nelze se zbavit dojmu, že tuto intimní, temnou a klaustrofobní hudbu provází návrat nebo spíše odsun do stísněného světa do polozapomenutých, kutilsky vypravovaných domků pro panenky. V znepokojivém ztišení je slyšet zkreslení, nesrozumitelnost, praskání a šum. Tyto různorodé drobné překážky způsobují v přehledném světě písniček zmatek zvetšený navíc zjištěním, že se hluk spojuje s křehkostí a neforemná gestikulace se rozptyluje na místech, která se nedají pozorovat z dálky. V jednom z těsných zákoutí postrevoluční společnosti si pak můžeme znovu, tentokrát bez vědeckofantastických utopií, představovat, kdo to jsou vlastně oni kyborgové, kteří v době mikrotechnologií a komprimace obývají paralelní svět hemžení a o nichž Donna J. Haraway na jednom místě svého manifestu mluví jako o ženách s hbitými prsty, které stejně jako „staré zaujetí anglosaských děvčátek, s nímž se ve viktoriánských dobách věnovaly pokojíčkům pro panenky, a na ženách vynucený zájem o vše malé nabývají v tomto světě zcela nových dimenzí“. Pohyb oněch hbitých prstů je přitom stále častěji zdrojem hluku.

(Ondřej Klimeš, Epilepsie, dyskinézie, atetóza. Noise na území „ženské“ stylizace, A2 42/2008, celý článek ZDE)

Žádné komentáře:

Okomentovat