TH@T KID WHO WANTS TO BE ALONE

Bones aka Th@ Kid pomalu ale jistě v roce 2013 přebírá místo na vrcholu rapového undergroundu. Patřičný respekt si zasloužil díky své pracovitosti - daří se mu vydávat nové a nové kvalitní mixtapes co dva měsíce. Jak už se několikrát prokázalo, mladí MCs dokážou využít výhod internetu ve svůj prospěch. Vydáváním free download mixtapes jim pomáhá rychle se propracovat do povědomí posluchačů, roste jejich vliv a dveře k rapové kariéře se jim tak velice rychle otevírají. Tohle je nová škola rapu, která snadno překonává všechna očekávání. Bonesovou výhodou je i to, že k trackům dělá i vlastní videoklipy, které se okamžitě objevují na jeho youtube kanálu. Nápaditá je jejich zvláštní VHS home-movie estetika zrnitého obrazu, přecházejícího z černobílé do barevné, střídání rewind-forward-pause záběrů a jejich zrychlování-zpomalování v souladu s rytmem tracku. V klipech působí jako přízrak, který se zjevuje a mizí v rychlém střihu, hypnotizující kameru skelným, znepokojujícím pohledem, nejčastěji v podřepu. Featuringy, kde se objevuje třeba Slim Guerilla, nebo Eddy Baker, krásně zvýrazňují exkluzivitu Bonesova rapového projevu. Jeho hlas je těžký, nabouraný, táhnoucí se v pomalém tempu, jako když je člověk tak sjetý skérem, že už skoro ani nemůže mluvit. Na mixtape Creep několikrát střídá rapovou polohu s melodickým zpěvem a výsledek je snad i lepší, než jeho rapová výplň. Už úvodní skladba Air překvapí svým srdceryvným nádechem, zatímco ve WhiteNoise už lavíruje mezi rapem a zpěvem : „nemám peníze, nemám kundy, ale vím jaké jsou / Nemám rád děvky, protože furt melou / Nechci bejt slavný, protože tě ta čubka vždycky jenom sejme“. Text je obykle prodchnutý nihilistickým postojem ve stylu „nech mě na pokoji, chci bejt sám“, nebo jak se objevuje v textu k singleu Ryüketsu No Gaun : „Nesnažím se být tvým oblíbencem / byl bych radši, kdybys mě nesnášel“. Pozice bělocha v žánru, v němž dominují především afroameričtí MCs, je obvykle složitější, ale Bones se díky svému nezpochybnitelnému talentu rychle prosadil. V tracku Ryüketsu No Gaun sice rapuje : „nezáleží na tom, co řeknu / moje kůže je bílá, takže mě vždy budou nenávidět“, ale jde spíše o další z projevů jeho zakořeněného nihilismu. Creep obsahuje jak styl skladeb na jaký jsme od Bonese zvyklý už z předešlých mixtapes jako 1MilionBlunts, nebo LivingLegend, tak i jejich hutnější podobu s kytarovými samples. V takových momentech se do mysli vkrádá představa Kurta Cobaina, který přežil sebevraždu a ve své produkci teď pokračuje v hiphopovém undergroundu. Mixtape Creep si můžete stáhnout na webových stránkách http://www.teamsesh.com/creep.zip

TT křtí Eden v K4

Tachycardia Theater je nové dítě pražské hudební scény, které stojí za to pozorně sledovat. Jeho první koncert proběhl v intimním prostoru galerie Berlínský Model, kde doprovázel Superskin. Stísněný prostor je ideální místo pro delikátní ambientní zvuky táhnoucí se z jeho debutového free download EP Eden. Posluchač je tak nalepený přímo na tepně jeho pozvolných zvukových variací. Eden obsahuje celkem sedm instrumentálních skladeb. Úvodní skladba může být povědomá těm, kteří narazili na lednovou kompilaci hudebního publicisty Ondřeje Hlaváče Czech!, jelikož právě tam se Awekening of Nebula objevila poprvé. Ostatní věci už jsou zcela čerstvé. Dan popisuje svoji tvorbu jako výlet do mihotavých krajin Vesmíru. Podle mě je dějištěm alba spíše uzavřený, singulární prostor jeho duše, který se rozpíná jen těsně přes okraj, aby se zase stáhl zpět do hutného středu jeho vlastního mikrokosmu. Vedle práce s efekty a elektronickými instrumenty, experimentuje TT s flétnou, klarinetem či saxofonem, jehož jemné melodie vystupují v nejlepším momentě EP, skladbě Rusalka, kde v pozadí cítíme ozvěny tvorby Badalamentiho. Zasněná rozpustilost skladby zavede posluchače do tajemného lesa, možná až k jezírku. Album je ideální volbou k poslechu v momentech, kdy si naše mysl libuje ve své uzavřenosti - jako je líné ráno, zasmušilé odpoledne, nebo nostalgický večer. Debutové EP Eden si můžete stáhnout zadarmo na stránkách hudebního blogu pornocolaps a taky se přijít podívat na jeho křest, který proběhne v neděli 16.6 v prostoru K4 v průběhu dalšího ze série DJ sessions dvojice Dan Machill (TT) a Ondřej Hlaváč.
http://tachycardiatheater.bandcamp.com/album/eden

TRAP MUSIC - JE HIP-HOP V PASTI?

2 Chainz ve videoklipu k singlu Crack

Ačkoliv u nás se žánr trap music – s výjimkou ozvuků v současné tvorbě rappera Hugo Toxxxe – zatím příliš neprosadil, situace se může brzy změnit. Původně hiphopový subžánr totiž už nějakou dobu infiltruje do taneční hudby, ovládá významnou část klubové scény ve Spojených státech a jeho obliba se stává globální.

Trap music, další z bezpočtu hudebních mánií, naši zemi spíše míjí. Domácí publikum potřebuje trochu času, než podlehne novému žánru, který se do místních médií dostal nejprve v té nejhorší možné podobě celosvětově proslulé šarády Harlem Shake, založené na pouličním natáčení hromadných tanečních kreací ke stejnojmenné skladbě. Tato móda popudila nejen fanoušky trap music, ale i obyvatele Harlemu, s jejichž domovinou se videa zachycující taneční skeče asociovala. Jaké však byly počátky tohoto žánru, který má šanci stát se nejčastěji hranou klubovou hudbou?

Jako džus, násilí a rock

Začátkem devadesátých let se na jižanský hip hop shlíželo z vysoka. Jižanská rapová komunita se uzavřela do sebe a dále nenápadně rozvíjela svou specifickou produkci. Se svým hudebním stylem, který si získal celonárodní pozornost až mnohem později, přišla nejprve Atlanta. Subžánr, který vyrostl z miamské bass music a neworleanského bounce, je známý jako crunk. Jeho největšími popularizátory v druhé polovině devadesátých let byli Outkast s deskou ATLiens a Lil Jon  (1996). Název žánru odkazuje k mnohému, čím tento styl přitahoval své fanoušky. Pochází ze slangového slova, které se běžně používalo ve spojitosti s party nabitou energií. Později se však tento termín asocioval spíše s energy drinkem Crunk Juice, běžně míchaným s alkoholem. Jeho popularita byla ohromná a drink brzy získal mediální obraz nebezpečného produktu, který stojí za narůstající kriminalitou a násilím mezi mladistvými. Nápoj každopádně v člověku dokázal vyburcovat potřebnou energii, kterou mohl rozproudit během koncertu.

Typickým prvkem crunku je masivní basová linka, repetitivní syntezátor, rychlý rytmus drum machine a vokál ve stylu neworleanského call and response. MC zde hraje spíše roli dalšího instrumentu – stimulantu nepříčetnosti otevírajícího temnou stránku posluchače, do níž se pak snadno vpijí oplzlosti a pocit, že dokáže všechno, co ho zrovna napadne. „Crunk je něco podobného jako punk a rock. Má v sobě energii, kterou tě nabije. Je stvořen k tomu, aby tě napumpoval a odstartoval party,“ říká v jednom z interview rapper Lil Jon.

Adrenalin v krvi

Trap vyrostl na vlně crunku a jeho podoba se od něj příliš neliší. Charakteristickým instrumentem trap music je drum machine Roland TR-808, který dokáže vyprodukovat potřebné tvrdé subbasy i zrychlené vysoké údery, tedy vše, co dělá trap tak přitažlivým. Důraz na repetitivnost tento styl lehce připodobňuje dubu, strukturou beatu se zase blíží dubstepu. Tento styl v sobě prostě kombinuje spoustu prvků, které známe z jiných tanečních žánrů, přičemž maximalizuje svou energičnost. Proč ale past (trap)? Žánrové pojmenování vysvětluje jeden z nejznámějších trapových producentů DJ Scream: „Pojem pochází z ulice. Pokud jste žili na ulici, čemuž se často nešlo vyhnout, pak jste prodávali fet, užívali jste fet a v ten moment jste věděli, že jste v pasti. Jednoho dne vás prostě čekalo to, že na vás někdo začne střílet na ulici, váš nejhorší nepřítel nebo nejlepší kamarád si pro vás, z důvodů plynoucích z prodávání drog, přijdou... Prostě jste v pasti.“

Na žánr poprvé ve větším měřítku upozornilo komerčně úspěšné album Trap Muzik (2003) od amerického rappera T. I. V tomto období, kdy trap stále ještě stál mimo hlavní hudební proudy, dominovaly skupiny a dodnes oslavované legendy jako Triple 6 Mafia, The Project Pat, UGK a později Brick Squad, který tvoří OJ Da Juiceman, Waka Flocka a Gucci Mane. Další vlna zájmu o trap music se pojí s producentem Lexem Lugerem. Jeho kouzlo spočívalo zejména v práci se samply, které jsou jednoduché a repetitivní a vytvářejí temný hypnotický efekt. O popularitu trap music se zasloužil především mixtape Flockaveli (2010) od Waka Flocka Flamea, na němž se z větší části podílel právě Lex Luger. Od té doby zájem o žánr jen roste, což koneckonců loni potvrdili nominacemi na cenu Grammy rapper 2 Chainz s vynikajícím debutovým albem Based On aT.R.U. Story a Rick Ross s nahrávkou God Forgives, I Don’t.

Ačkoliv trapoví MCs rádi konzumují zpomalující drink zvaný sizzurp, který vzniká smícháním kodeinu, džusu, promethazinu a případně sody, jejich živá vystoupení překypují energií. Nejlepším místem pro takovou show je uzavřený klub, kde se drtivý beat, basová linka a agresivní hesla nerozplynou v prostoru, ale naopak útočí na publikum a navyšují hladinu adrenalinu v krvi. Tomu odpovídají pohyby dovádějících tanečníků, kteří pohybují pánvemi a předloktími, anebo rovnou celými lokty, nahoru a dolů. Ti, co mají zrovna agresivnější náladu, si ovšem vystačí i s máváním zaťaté pěsti.

Všechny peníze

Není náhoda, že zrovna v trap music se do popředí zájmu propracovali producenti – právě oni totiž tvoří základní kostru skladby a MC pak vystupuje především jako tvůrce atmosféry. Také proto se texty většinou točí pouze okolo prodeje drog, šplhání se vzhůru k úspěchu, života hvězdy a představování sama sebe jako ignoranta, který za svůj přístup k věci navíc dostává hromadu peněz. Producenti se dokonce začali spojovat do skupin s vlastními studii, kde vytvářejí produkce jako na běžícím pásu, a hotové je prodávají rapperům, kteří jen přidají slova. Příkladem takového gangu producentů je 808 Mafia. Smysl celé činnosti pak vystihuje heslo: „My dostáváme všechny peníze.“ A budoucnost může být ještě růžovější. Trap music se totiž dostal do takové obliby, že styl začali přebírat i producenti a DJs taneční hudby – což je zvláště případ skomírajícího dubstepu, který se už několik let chytá všeho, co má v sobě potenciál klubového fenoménu.

Světy hip hopu a taneční hudby se tak k sobě stále více přibližují. Mezi nejznámější trapstepové DJs patří například chicagské duo Flosstradamus, RL Grime, DJ Sliink, tokijské duo Watapachi nebo DJ Uz. Ti všichni se nyní propojují s renomovanými producenty z hiphopové scény, jako jsou například Trap-A-Holics, Sonny Digital nebo Drumma Boy. Jisté je, že toto spojení s sebou přinese další kufry plné peněz a letní taneční festivaly se letos povezou právě na této vlně. K zajímavějším pokusům o prolnutí trapu a taneční hudby nicméně došlo mimo mainstream – jak je patrné z  letošního alba Jamese Ferrara Cold nebo jak naznačují první dostupné tracky z připravovaného alba Zombyho. Přes charakteristické znaky trapu je však vyznění spíše chladné, mířící přímo do vědomí osamělého posluchače. Jisté je, že crunk a trap v sobě nemají žádný revoluční osten, socio-politický podkres, na jaký jsme zvyklí u hip hopu z konce osmdesátých a začátku devadesátých let, kdy síla slova dokázala eskalovat frustraci a agresivitu davu. Američtí černoši se sice utvrzují v tom, že už mají moc, slávu i peníze, ale pravda je většinou opačná. Trap se přitom jeví jako útočiště, které sice uživí pár lidí, ale ostatním nepřinese nic víc než krátkodobou euforii. Část hiphopových fanoušků tak vnímá trap jako zplanění pravého hip hopu, jiní jej zase berou jako jeho záchranu. Realisticky to vidí producent Willy Joy: „Trap je teď sice žhavá věc, ale za chvíli vychladne jako všechno ostatní a přijde zase něco dalšího.“

A jaké jsou ozvěny trap music na české scéně? Vliv nového subžánru je patrný (byť zpravidla přehlížený) především v produkci rappera Hugo Toxxxe a jeho labelu Hypno 808, kolem kterého se shromažďují další MCs a producenti, například Freezer, Frank Flames nebo Abe. Vydavatelství k trapové scéně nejen odkazuje svým názvem, nedávno došlo i k první koprodukci se zmiňovanou atlantskou producentskou skupinou 808 Mafia. Ostatně právě produkce byla hlavním důvodem úspěchu Toxxxovy nahrávky Bauch Money Mixtape (2012). Toxxx svým projevem navíc připomíná 2 Chainze – halucinuje o úspěchu, fetu, flow, která vás zhypnotizuje a udělá z vás stejné „kriply“, jako je on sám. I přes zcela očekávatelnou eklektičnost jde zřejmě o nejúspěšnější pokus probudit český rap z kómatu.
Článek byl otištěn ve čtrnáctideníku A2 (12/2013)

ORPHAN FAIRYTALE

Orphan Fairytale (Blackest Rainbow, Ultra Eczema, Not Not Fun) is floating like Alice in Wonderland on a origami flyer into the realm of the unconscious. The degree of dissociated dreaminess is arranged through her playful, melancholy sound structures and the diffuse mystical aesthetics of her synthetic soundscapes. How atmospheres of clownesque scenarios are able to morph into tableaux of horror and some afternoon cartoons are unsettling in their weirdness, the sound miniatures of Orphan Fairytale are creating schizoid flickering chambers. This is definitely surreal with no concrete way of perception pretended. Orphan's melodies are picked from the collective memory and the potpourri of our childhood. Her sounds are deriving below the surface and proliferating in an rhizomatic-associative fog. (Iko Kiko)

LIVE: Friday 7, 2013, Prague, Gallery SPZ, Pštrossova 8, STARTS AT 18:00

+ Core of the Coalman (US/CZ) !

SISTER BODY: STAR / RED (2013)

Sister Body, duo vycházející z pražské post-noisové scény, vydává kazetu Star / Red na labelu Spleencoffin. Kdysi syrový zvuk se nechal úplně pohltit ozvěnami, texty pěti skladeb pak pojednávají o tom, jaké to je být hvězdou, o noční jízdě autem, nebo o zlém snu, který na sebe bere podobu černého psa. Projekt Head in Body vznikl na přelomu let 2007 a 2008 jako programově sólový, rané koncerty byly striktně v masce a vyznačovaly se vysokou mírou rozpačitosti. Zvuk na první desce (2008, KLaNGundKRaCH) hledal inspiraci v noisové heterogennosti a izolacionismu, místy docházel až k svého druhu stísněnému tranzu. Po EP Not So Empty (2010, tamtéž), na němž se už podílela Miss Camilla (aka My Sister Is Pregnant), se duo uchýlilo k občasné koncertní aktivitě, včetně evropského mini-tour po boku No Pavarotti. Paralelně vznikala série textů-manifestů pro časopis A2 na téma diska před zrcadlem, masky v hudbě nebo delaye u Suicide, které do jisté míry odrážely a komentovaly vlastní tvorbu. Hudba Sister Body, která vychází na kazetě Star / Red, zní jako z mlhy a je více méně tvořená z ozvěn. I když rytmický puls je vždy určující a může odkazovat k taneční elektronice, veškerá euforie se stáhla do vnitřního prostoru ovládaného gesty smutku nebo patosu, jejich vzájemnými odlesky a zrcadlením. Elsa Aids, jedna z múz projektu, o albu říká: “Ocitáme se ve vhodné metafoře hudby, nad kterou se disko-koule otáčí jako enigma křišťálové lebky – protože nám znemožňuje tančit spolu – a jejímž prostřednictvím nakonec do tance usneme. Teorií je tedy bezbolestnost, tišící prostředky, uspokojivost. Jejím výrazem chvění, rychlá série nedorozumění, modřina investovaná jako trademark.“

Limitovaná kazeta (100 ks) vychází na baltimorském diy labelu Spleencoffin, který stojí mj. za zajímavou 3CD kompilací Ladys in Noiz z roku 2008, nahrávkami Marlo Eggplant, Opéra Mort, Rosemary Crust či Form a Log.

Alex Švamberk - pomalu, ale jistě...

V květnu vyšla vůbec první recenze na vinyl Season of the Weak od No Pavarotti vycházející zjevně z poslechu při rychlosti 33 rpm. Postaral se o ni Alex Švamberk v magazínu UNI. O No Pavarotti uvažuje například v kontextu tvorby Einleitungszeit, Paprsků Ing. Garina nebo Suicidal Meditation a podezírá je, že se pustili do "industriálního noise v naději, že se v něm neprojeví absence hráčských schopností" (čtěte zde). Děkujeme za důkladný rozbor, inspirativní rady i vtipné odkazy a především za originalitu reflexe. Alexovu obavu, že mu možná „unikl nějaký skrytý post-moderní smysl“, můžeme s klidem vyvrátit: kromě rychlosti přehrávání (a drobné chyby v názvu jedné skladby) mu podle všeho neuniklo nic. A vzhledem k tomu, že nikoho jiného zatím zřejmě nenapadlo poslouchat desku zpomaleně, není třeba ani příliš zobecňovat Alexovu poznámku, že „nastala sezóna slabých“. Otázka je, jestli by nechtěl napsat ještě jednu recenzi po poslechu na 45 otáček, když už vinyl nabízí tolik možností?

KLaNGundKRaCH & Letmo Productions

20 CM OF SOUNDS

Sounds & Crafts: Zvuky a řemesla, název serie workshopů a koncertů je volnou parafrází na anglické hnutí z konce 19. století Arts & Crafts Johna Ruskina a Williama Morrise. Stejně jako oni chtěli klasickou průmyslovou výrobu obohatit vlivem výtvarného umění i v oblasti zpracování zvuku se můžeme setkat s přístupem jež není klasický (akademický) ale experimentální, tudíž hudbu netvoří jen lidé kteří precizně ovládají nějaký nástroj, ale i ti jež fascinuje zvuk jako takový a rozhodli se s touto formou pracovat odlišně, či klasický přístup obohatit něčím novým, neotřelým. Pocházejí například z řad výtvarných umělců, designérů a třeba i lidí kteří se zabývají přímo výrobou originálních elektronických nástrojů, či jejich sbíráním. Parafráze na Arts & Crafts je v tomto případě velmi volná, protože tito umělci/hudebníci se většinou nesnaží svou hudbu prodat, nebo jsou vyloženě politicky proti její komodifikaci, v radikálním případě ji dokonce ani nenahrávají a pouze improvizuji na živých vystoupeních.

Máte nějaký zajímavý elektronický hudební nástroj do 20cm velikosti, zabýváte se výrobou nebo nástroje sbíráte? Přijďte se 22. 5. pochlubit do Berlínskýho Modelu v Praze na první ze série workshopů Sounds & Crafts. Kdo chce může nástroj předvést a krátce o něm pohovořit, ale stačí nástroj přinést a prezentovat jednotlivcům na připojených sluchátkách.

Začátek worskhopu 19:00 / live: Negative Friend a Palmovka
www.berlinskejmodel.cz

SISSY BOUNCE - QUEER RAP, BALL CULTURE A VRTÍCÍ SE ZADKY

Evropský posluchač je zvyklý na kulturní produkci, v níž se analita explicitně odkrývá jen zřídka. Americká klubová scéna nicméně zná taneční žánr, jehož středobodem je zadek a fascinace rychlými pánevními pohyby. Tanečníci se opírají o zeď, o auto, o židli, stojí na ulici, vrší se jeden na druhého a zprostředkovávají nám stále týž pohled – zezadu. 

Chceme-li lépe pochopit formu a obsah specifického žánru klubové kultury, který se nazývá bounce music a proslul zejména díky všudypřítomným vrtícím se zadkům, je třeba začít aspoň stručným historickým exkursem – abychom věděli, k čemu ono vrtění je, případně jak implikovat jeho kulturně-společenské dimenze. Tento sugestivní pohyb není totiž jen tancem, ale také součástí jisté strategie, propagující především minoritní zadek. 

Ball culture 

Na nejstarším náměstí neworleanské Francouzské čtvrti se stal začátkem podzimu roku 1958 incident, který odstartoval lokální boj tamních homosexuálů za rovná práva ve společnosti. Tři univerzitní studenti vtrhli na náměstí s jednoznačným úmyslem nakopat „homoušům“ zadky. Obětí jejich řádění se stal nic netušící turistický průvodce z Mexika, který na následky zranění, způsobeného pěstmi a kopanci, zemřel. Soud, i přes jednoznačné důkazy o jejich vině, násilníky osvobodil. Gay komunita v New Orleansu se zmobilizovala. Na léta pronásledování, ukrývání, strachu a nedostatečné ochrany ze strany oficiálních struktur zareagovala nenásilně, ale o to účinněji. Místní karnevalovou tradici Mardi Gras, vnášející každý rok před Popeleční středou do ulic bujaré veselí, transformovali do své vlastní podoby. Vznikly tak společenské kluby slangově nazývané „krewes“, kde návštěvníci tancovali v rytmech hudby a bavili se přehlídkou nejrůznějších travestií. 

Performance gay umělců se staly součástí velkoměstské kultury již mnohem dříve, dosud se ovšem jednalo především o záležitost oblíbenou zejména u podobně diskriminované skupiny černošského obyvatelstva. Extravagantní večírky organizované uvnitř společenských klubů si však postupně dokázaly najít pravidelné návštěvníky ze všech vrstev společnosti. Takovýto druh zábavy nebyl výlučnou záležitostí New Orleansu. Podobně laděné večery, v nichž se soutěžilo o ceny tanečním výstupem nebo přehlídkou specifického stylu oblečení, který měl reprezentovat daný gender či společenskou třídu předvádějícího se účastníka, existovaly například také v newyorské LGBT komunitě. Souhrnně se označují termínem ball culture, který se dostal do širšího povědomí po celém světě začátkem devadesátých let prostřednictvím dokumentu Paris Is Burning od Jennie Livingstone nebo díky popové ikoně Madonně a jejímu hitu Vogue, jenž odkazuje na taneční styl pocházející z prostředí harlemské ballroom komunity a je inspirovaný okázalými pózami modelek na stránkách stejnojmenného módního magazínu. 

Bounce music 

Vraťme se však k bounce music. Tento hudební styl se poprvé objevil začátkem devadesátých let. Vychází z hip hopu, který v New Orleansu v této době získává specifickou podobu. MCs tehdy výrazně zrychlili svou flow (tento styl rapování se někdy nazývá „draggadocio“) v souladu se svižným tempem tanečního podkladu, který částečně zachovává výraz v regionu oblíbených pochodových kapel. Nepřekvapí, že v žánru bounce music dlouhou dobu dominovali heterosexuální rappeři. Tuto barié­ru poprvé, roku 1998, prolomila Katey Red. Odezva z davu přihlížejících se jen násobila faktem, že rapperka se ve svých textech otevřeně hlásila k homosexuální orientaci. Stala se tak zakladatelkou queer varianty bounce music, které se někdy také říká sissy bounce. Její hvězda stoupala rychle nahoru a ona si mohla dovolit uvádět na klubovou scénu nové tváře tvořícího se fenoménu. Faktem je, že homosexuálové neměli jednoduchou pozici ani s blížícím se příchodem nového milénia. „Když jsem poprvé vylezla na pódium a začala rapovat, měla jsem velký strach. Bála jsem se, že někdo z publika vyskočí za mnou a ubodá mě k smrti,“ popisuje Katey Red své pocity z prvních vystoupení. Strach opadl a Katey Red je momentálně miláčkem New Orleansu. 

Její odvaha dopomohla otevřít dveře ke slávě dalším homosexuálním performerům. Nejznámějším z nich je queer rapper Big Freedia. Vystoupení v klubu je součástí jeho každodenního života. Přes den pracuje na dekoraci interiéru klubu, ve kterém má vystupovat. Dekorace je buď tematicky laděna, nebo pečlivě připravena tak, aby se prostor leskl, třpytil a barevně ladil s obsahem vystoupení, jež má za úkol uvolnit a pobavit návštěvníky show. Vystoupení se někdy odehrává i ve velmi maskulinním prostředí, jakým je například sportovní bar. I takové místo, kam obvykle chodí fanoušci sportu sledovat televizní přenosy basketballu, baseballu nebo amerického fotbalu a přitom si zahrát kulečník s půllitrem po ruce, si Big Freedia dokáže podmanit. Vystoupení začíná a na pódium vstupuje vysoký muž v lesknoucích se šatech a s odbarveným čírem. Muži prozatím sledují dění zpovzdálí, zatímco ženy, postávající před pódiem, se dostávají pomalu do varu. „I’m Big Freedia, the Queen diva, the dick-eater,“ zní úvodní slova, aby bylo jasno, s kým mají návštěvníci tu čest. 

Hni zadkem 

Bounce music stojí na dvou základních beatech, které se nazývají „brown beat“ a „triggerman beat“. Mění se pouze rytmus a akord. Beat doplňuje plejáda samplů a tlesků, jejichž kadence připomíná chvílemi zvuk kulometu. Performer rapuje ve stylu indiánských popěvků, takzvaných call-and-response, které jsou tradiční součástí neworleanského Mardi Gras. Jedná se o formu komunikace mezi vystupujícím a publikem. Textový obsah call-and-response je vystavěný tak, aby udržel úroveň elektrizující atmosféry v klubu. To, co se děje na parketu, je nejdůležitější součástí bounce music. Méně zdatní tanečníci se snaží pohybovat boky do frenetického rytmu, zatímco ti zkušenější rovnou vyseknou dráždivý taneček poppin, při němž se tanečník předkloní, pokud možno se oběma rukama opře o cokoliv, co je po ruce, a nechává vrtět pouze svůj zadek. Lze také dopadnout na podlahu a v pohybu pokračovat na kolenou a loktech. 

Základními textovými obraty call-and-response jsou proto ta slovní spojení, která vyžadují, aby se zadky nepřestávaly vrtět. Nejčastěji to jsou hesla jako „Shake that ass“, „Keep that ass busy“, „Make that ass go up“. Katey Red spatřuje rostoucí úspěch bounce music v tom, že jako jeden z mála hudebních stylů dokáže rozvrtět jakýkoliv – především však ten ženský – zadek. „Co se týče bounce music scény, tam dominují především ženy. Kluci chodí na tyto koncerty, protože chtějí vidět, jak se holky předklánějí a vrtí zadkem. Holky si to užívají. Dokud budou vrtět zadkem, kluci si budou kupovat moje desky.“ Kouzlo bounce music je odhaleno v několika větách. Vrtící se zadek spojuje všechny návštěvníky klubu. Poppin se dá provádět všude, v nejrůznějších polohách. Na všech čtyřech, s nohama vzhůru, v předklonu nebo s roztaženýma nohama. Dokud před sebou vidí vrtící se zadek, ani ten největší heterosexuál na světě nebude odmítat texty zaobírající se takovými věcmi, jako je orální a anální sex, nebo jaké to je, být homosexuálem a vydělávat díky tomu velké peníze. Katey Red, Big Freedia, Sissy Nobby nebo Vockah Redu dokázali něco, co jim můžou závidět všichni misogynští MCs na světě – totiž přilákat na svá vystoupení spoustu holek, které jsou ochotné kroutit zadkem tak dlouho, dokud hraje hudba. Přilákat dokázaly koneckonců i ony sexistické samce, kteří se od nich mohou ještě lecčemu přiučit. 

Vyšlo v A2 7/13

HAUNTED OSCILLATION

Audiosmogg's HAUNTED OSCILLATION: The Noise Tape by Audiosmogg on Mixcloud

Tremors By Aaron Dilloway

Fire sermon By White Suns

クラインの壷の中のウロボロスの蛇 By Hijokaidan feat. Akira Sakata

Kill The Self That Wants To Kill Yourself By Diamond Terrifier

Zal Uppo By WOMBA

The Fear Too. Invisible. By Merzbow, Pandi & Gustafsson

Turn Me On, Dead Man By Non

Fucked By Steel By Grunt

Kuiper Anomaly By Suum Cuique

Fluorescent Star By Head Boggle

We Prepare By Hair Police

Fear of Fear By JK Flesh

ASIAN WOMEN ON THE TELEPHONE

V neděli 12. 5. na dalším z koncertních večerů série A2+ vystoupí v podzemí pražského Café V lese ruská experimentální postrocková skupina Asian Women on the Telephone vystupující také pod zkratkou Awott. Některé skupiny si dají tak pěkný název, že se jich novináři ptají, jak na to přišly. „Jedna kapela, která se jmenovala Sun City Girls, měla v roce 1983 hit Asian Women on the Telephone,“ odpovídají členové Asian Women on the Telephone. Zbytek příběhu se odehrává v moskevském undergroundu. Produkce tria, které vzniklo v roce 2007 a od té doby vydalo už přes deset nahrávek, je inspirována ruským futurismem, kraut rockem, noisem, volnou improvizací, taneční hudbou. To vše dokonale zapadá do výsledného těžkého, hypnotického, a přitom neurotického zvuku, jehož smysl naznačuje heslo: „This is lo-fi music for a low-grade world.“ Pomalé, možná rituální, možná otevřeně nihilistické tempo hudby, která jako by nepřítomně klesala pod hladinu šumů, ozvěny, zpětných vazeb a dronů do polohy nejnižších výrazových rejstříků těla, snadno vyvolá představu zpomaleného břišního tanečníka potěžkávajícího ve tmě – jako nějakého pololidského hybrida – své obří chlupaté břicho. Je v tom něco z hédonismu záměrného neumění, ale ještě více z promyšlené umělecké konfrontace, jejímž společenským vyzněním je sarkasmus: „Člověk je jako kámen, který tě praští do hlavy.“ Na působivosti skupině přidává také to, že pro každé své představení sestavuje nové masky a převleky. V Café v lese s AWOTT zahraje český deathraveový projekt Head in Body / Sister Body, s čerstvou kazetou Star / Red.